#To se mi snad zdá

[wikiblair]

Tyjo co se to tam u vás děje bratia O_O? Jako bylo jasné, že s Ficákem u kormidla bude zle, ale tohle je normálně spíš už k smíchu s pláčem dohromady.. Bohové na Olympu.. *facepalm*

[mythylsirko]

Tady máte menší pokus o fanfikci

Otevřenost, nebo spíše nezcelavyplěnost příběhu hejkala z dírského Smětina mě strašně zaujala, a když se mi sama sebou objevila ta písnička, co tam vidíte, už jsem věděl, že z toho udělám pecku😋

Todle však až taková pecka není, ale se mi zdá povedenou. A jak se líbí vám?

A snad moje prasečí psaní nezabrání a naopak zesílí efekt celé novelky.

Disclaimer: Autor není Čech, česky mluví jen dva roky a píše ještě méňe.

[mujsilenejdenik]

Rivotril jsem si hned včera v lékárně vyzvednul a zkusmo si jednu tabletku vzal, abych zjistil, co to se mnou udělá. Byť z Bohnic si pamatuju, že mě nikterak netlumil, chtěl jsem si být jistý. Strach z panické ataky je jedna věc, ale to, abych dokázal v práci normálně fungovat, je věc druhá. V neposlední řadě musím dokázat být v hodinách při věci a odříkat výklad.

Pravděpodobně ve chvíli, kdy začal lék působit jsem pocítil úlevu, jako kdyby ze mně všechno opadlo, ale zároveň jsem si nepřišel utlumený. Zeptal jsem se svého partnera, jestli ne mně něco nepozoruje a on mi potvrdil, že mu připadám zcela schopný normální komunikace. Výborně. Zdá se tedy, že Rivotril by mi mohl být k užitku.

Dnes, byť po prodělaném včerejším záchvatu paniky, jsem se ráno probudil překvapivě svěží. Vstával jsem bez úzkosti, či nějakého většího pocitu napětí. Chystám se do práce a strach ze strachu se snažím vytěsnit. Snad dnešní den i výuku absolvuju bez větších úskalí.

[nakanary8]

Vpis 2 - Miluju Roberta

(5.12.) S otevřenýma dveřma na balkón a za šumu moře se spí báječně, což u někoho mohlo být způsobeno i třemi pivy (nejsem to já). Maličko otrava jsou sousedi, co na balkoně kouří (později se ukázalo, že jsou to Češi). Budíme se až po osmý, čili až půl hodiny po začátku  snídaně, zato do růžova vyspaný. Ráno bylo pod mrakem, takže venku velmi příjemně a snídaně zcela v pořádku. Výhled z chodby hotelu, kde čekáme na výtah.

Po snídani procházka do zahrady, to jsme myslím tu měli jako tradici už posledně.

Je to tu roztomilé, zelená oáza, jen nám tu tentokrát chybí ty křesílka, kde se dalo posedět.

Narazíme tu na druhou část delegace, příjemnej ranní pokec a sdílení zážitků z první noci. Vítkovi ty fotky jdou, asi jej povýšíme na fotografa zájezdu.

Počasí je tak výtečný, že nás to všechny vyláká na pláž, kde vyzkoušíme koupání v moři, pozorování krabíků a opalovací krém (ten teda jen někteří, jak se později u některých ukázalo). Voda výborná, vlny mírné, ideální na vyhládnutí, ale ještě to chtělo si před obědem zas na chvilku lehnout, vlastně takovej lázeňskej režim tu máme. “Tady je to strašný”, jako by Evička říkala.

Zkoušíme v pokoji pustit klimatizaci, která se ukazuje funguje dobře, takže kdybychom se chtěli zavřít před horkem a kouřícím sousedem, můžeme to v klidu udělat. Program tu máme našvihanej, tak už podruhý dneska vstáváme a jdem na oběd, pořád ještě okukujeme, jak to tu zrekonstruovali a vizuálně je to celkem pěkný.

U recepce jsou fronty na checkin, asi přijíždí další vlny turistů, což zač��ná být znát i v restauraci, která už nezeje prázdnotou. Vaří tu dobře, jíme hodně, pivo OK, nejvíc mě ale baví ty melouny a papája a mléčná rýže.

To ovoce mě takhle naučil jíst snad Koušn, kterej mě vlastně naučil jezdit na Kanáry, takže za to všechno může on. Máváme! Přejedli jsme se tak, že jsme se po obědě svalili na postel a spali až skoro do pěti, takže když vylejzám pak na balkonek, slunce už se blíží nad obzor.

Hele ale zase se potvrzuje, jak mi takovej režim vyhovuje. Zkrátka se mi líbí ležet si v posteli, poslouchat šum moře a to moře hlasů venku, moct si v pantoflích sejít zaplavat do oceánu, nebo se jít přežrat či si dát pivečko. Umíme žít. Odpoledne nám někdo klepe na dveře, tak jdu otevřít v domění, že už nám konečně nesou ten ovladač na televizi, co jsem poptal, ale zatím se nic neděje. Nicméně byla to jen malá holčička, která si evidentně spletla dveře a už vůbec v pět odpoledne nečekala rozespalého dvoumetrového pána. “Oh perdón,” ze sebe jen vyhrkla a utíkala pryč. Před večeří by Evička ráda procházku, tak se jdem podívat po Tauritu. “Vyfoť mě s kytičkou” poprvé.

Obchůdky jsou tu všelijaké, například tu prodávají i kufry, což uspokojilo část delegace, která si tu hned pořídila jeden nový (plus rovnou botky a sluneční brýle), ovšem kdyby někdo chtěl, tak se najdou i vánoční cetky (hotel je naštěstí bez vánočních dekorací). Čičičí.

Nekupujeme nic, člověk si na all-inclusive způsob života v hotelu rychle zvykne, takže pak se zdá trochu divný za věci platit. Jdeme vesničkou dál až do zahrady, větráme, trávíme.

Cestičky už tu známe, ale přece jen objevíme místo, kde jsme nebyli, a sice heliport. Ten už dneska funkční zjevně není, ale myšlenka to byla vlastně dobrá (asi než sem vedla dálnice).

Pomalu se suneme zpět do hotelu, dneska to dotáhneme na skoro osm tisíc kroků, takže se jen neflákáme. Já mám ještě chuť na další dnešní peeling, tak u hotelu se od Evičky odpojuju a jdu se kochat západem slunce. Nebe se barví do růžova a to zapadající slunce nemůžu vyfotit jen tak, když se tu nabízí zřejmě čerstvý vzkaz. 

Chvilku jsem si hrál s myšlenkou ty dvě první písmenka přepsat (zdravíme pana H), ale nakonec zvítězila lenost, takže miluju Roberta. Jdu po pláži dál a přemítám, jak je vlastně těžký zpomalit. Jako vypnout všechny myšlenky, všechno pnutí něco dělat a někde být a něco řešit, ale tak snažím se. Peelinguju, pozoruju moře, slunce už zapadlo, sedám si do písku, relax, a třeba tohle je Robert jak mi stojí u nohou.

(Že bych vypisy pojmenovával podle jmen mužů, co ten den potkáme? Jakub, Robert,... lemme know ;) Výhodou návratu do hotelu těsně před večeří je fakt, že člověk nestihne usnout. Zároveň  Marta psala, že už čeká před restaurací, takže vyrážíme a tentokrát společná večeře. Tipy ze dneška jsou místní banány (doporučuje Marta) a malinový amarouny (dala si Evička).

Večeři si zasloužíme, však dneska bylo kromě chození i plavání, a vůbec ta změna prostředí a jetlag není jen tak. Večer už se trochu ochladilo, takže Evička dokonce po návratu do pokoje kvituje, že tu máme “příjemný teploučko”. Večer je ale mlád, takže razíme do baru na prosecco. Já ho beru z baru a holky hledaj, kde se usadit. Koutkem oka vidím, že zkoušeli několik křesel a zákoutí, abychom se nakonec usadili venku.

Prosecco bylo fajné, ale křesla nic moc, prý je vidět, že to “designoval nějakej chlap”, páč se v tom nedá pohodlně sedět. A je fakt, že buď nám z toho padá polštář, nebo se nedá opřít, nebo sedíme daleko od stolu… No máme to tu těžký. Ale pak přijde záchrana v podobě Víti, našli lepší sezení nedaleko, křesla kožený, pohodlný a dokonce gauč, kam se až na zájezdového fotografa vejdeme komplet!

Prý je to tady (jako na ostrově, ne na gauči) tak dobré, že bychom z toho měli udělat tradici a dycky se tady takhle začátkem prosince sejít. S tím nelze než souhlasit a to jsme tu teprve druhý den. Jde si z toho dobře představit, jak se nám tu daří. Rozjetou párty nakonec opouštím, abych zvládl napsat dnešní vpisek, což se mi právě povedlo. Děkujeme za milé ohlasy, těšíme se na další (a já si někdy říkám, že bych paralelní blog mohl psát z těch konverzací o blogu s vámi, což je krásný). Dobrou noc z Makaronézie!

[goodbuttaken]

Přepište dějiny

(něco jako cestopis o mé první random cestě mimo mateřský kontinent; zážitky a možná i inspirace; part 3/jak to vyjde)

Třetí den v Tangieru chci pro orientaci zajít do infocentra, ale je už zavřené. Chodím opatrněji, držím se hlavních cest a nakonec nacházím, zase kousek jinde, než si myslel Google, obchod s mobily/kabely. Je 6. prosince, LP 2022. Prodavač mě zve, abych si přisednul. Celé město kouká na fotbal: Maroko proti Španělsku, první poločas osmifinále MS.

Já se ale radši budu brouzdat městem. Když si nezjišťujete skoro nic předem, zážitky přicházejí samy. Nevěděl jsem, jestli/že je z Tangieru vidět Evropa, a teď mi z toho buší srdce. Dojdu zpátky do bnb a protože se mi na TV nedaří chytit konec fotbalu, nadobro na něj zapomínám, vracím se k pobřeží a odbočuju do mediny. Je celkem vyprázdněná. Čím to bude?

Aniž bych to věděl, na MS se prodlužuje. Kopají se penalty. A marocké Nagano přichází.

Z mediny scházím ve stále rostoucím davu. Na ulici je snad půlka (miliónového) Tangieru. Španělsky skoro nikdo nemluví, ale u marockých hranic leží Ceuta a Melilla, "španělská severní Afrika", ambasáda je obrovská a jsou tu i další španělské instituce. Nikoho by nebylo lepší porazit.

Tohle je život. V Česku bych si podobný sportovní nacionalismus moc neužil. Vzpouru marginalizovaných proti koloniální velmoci, tu jo. Všechna auta troubí, ale zároveň, i když vypadám víc španělsky než marocky ("Eres de España?" ptají se kolemjdoucí Španělky hledající soustrast), je to to nejbezpečnější místo na světě. Ambasádu obehnanou provizorním kovovým plotem snad stovka policistů hlídá, jak se zdá, úplně zbytečně.

Sever Maroka (Tangier, Rabat) ve mně celkově zanechal nečekaně silný dojem kosmopolitnosti a svobody. Občas potkáte ženu v burce a žebračku, která je od hlavy až k patě v černém a vybírá do rukavice téže barvy. Ale zároveň samozřejmě spoustu "středně konzervativních" outfitů a turisty, migranty i místní ženy oblečené naprosto "západním" způsobem (ačkoli minisukni jsem asi za ten týden neviděl žádnou). Podobně rozmanitá je architektura. K tomu všudypřítomné kočky a v menším počtu psi, a ostatně i rozvolněná pravidla v oblasti veřejné i soukromé dopravy. Za mě krásná, civilizovaná země, ve které se zároveň aspoň tímhle povrchním pohledem řeší mnohem míň a škála normality je krom nejprogresivnějších poloh širší než ve střední Evropě.

Psi jen tak si hovící na kruháči, kočky vyhřívající se na korbách aut. "Já bych to zabila." (moje babička, kdybych jí ty fotky ukázal)

Když přestane pršet, vyrážím na úplný severozápad Afriky, mys Spartel, kde se Středozemní moře střetává s Atlantikem a kde Gibraltar obeplouvá jedna loď za druhou. Na autobus čekám místo pár minut víc než hodinu a o zastávku jinde (kde dokážu identifikovat místo), ale výstup mám na míru, jakmile zmáčknu stopku. Přímo u totálně keřovité cesty, jež drásá moje jizvy po ještě pražském pádu na kole. Tady Mapám.cz (ani té random appce, co mi běžela na starém iPhonu a jejíž GPS se mi v městském terénu stalo spásou) moc nevěřte.

Dvoubarevný oceán a za vodou Evropa

Den je jinak krásný a stejně tak mys. I lidí je tu v pracovní den pomálu a většina volí cestu autem. Na druhou stranu nebojte. Záhy si zase najdu cestu k adrenalinu.

(pokračování příště)

[r-s-hackem]

Milí lidé čumblru,

přicházím vás informovat o pokusu zacpat zásadní jazykovou mezeru češtiny.

Před pár lety jsem znala človíčka, co používal, snad i vymyslel pro češtinu alternativu pro they/them zájmena. Ale hle, čeština se jen tak nedá, pře podle kterého rodu budeš asi skloňovat ohebné slovní druhy? Odpověď je jasná, vymyslíš si rod!

Nevím zda je to čumblriste, proto se cítím povinná, vám tady o tom všem říct.

Takže,

zájmena vypadají jako one/one.

(tady osobně vnímám první nedostatek, zdá se mi poněkud chudé a do češtiny nesedící, mít stejný slovo jak pro they, tak them. Můj návrh je one/je)

Použití: One má psa. To patří one. One má dobrý hudební vkus.

Skloňování je jednoduché, docela je všemu prostě jen přilepíš koncovku E

Použití: One má ráde češtinu. Alex šle plavat. One letěle na dovolenou. Maty je veselé.

Troufla bych si říct, že vytvořit nový rod, by byla jedna z největších výzev obrození. Pojďme o tom hezky diskutovat, nebo to hezky rozvíjet. Povolávám taky všechny gramanácky, aby pomohly vyhledávat chybyčky a dovedly tenhle nápad k perfektnímu zasazení do češtiny. Kontrolovali by pravidla a vymýšlely nová, aby to celé dávalo smysl.

Edit: V komentářích jsem byla odkázána na @nebinarni-cestina, která pokus o novej rod dotáhla mnohem dál. Koukněte na to! :))

[opily-zajic]

Včera jsem si po roce uvědomila, že jsem byla sexuálně zneužita.

Nezvládla jsem si uvědomit vážnost situace, dokud jsem se nedozvěděla, že to provedl i dalším dívkám. Několika. Bolelo to, bolelo mě to za ty dívky, pociťovala jsem za ně bolest, kterou jsem si sama sobě nikdy nedovolila. Muž, do kterého jsem byla zamilovaná, o kom jsem si myslela, že je inteligentním, zábavným, rozumným a citlivým akademikem, je ve skutečnosti sexuálním predátorem zneužívající hierarchie a svého postavení. Veřejné tajemství, že takhle zneužívá další, a nemístné vtipy, že je střídá jako ponožky, mi byly do včerejška zatajeny.

Vlastně vůbec nevím, jak to zpracovat. Ten večer jsem se musela opít až do němoty, nezvládla jsem ty pocity přijmout. I přesto, že to bylo před rokem, jsem se cítila, jako kdyby to bylo včera. Vlastně mě myšlenky na něj nikdy neopustily. Bojím se chodit na místa, kde by mohl být on, propadám panice a úzkostem, když vidím v davu kohokoliv, kdo mi ho aspoň trochu připomíná. Svět je malý a ten můj se tak moc překrývá s tím jeho. Proč mi tohle udělal a pak celý rok předstíral, že neexistuju?

Jak to, že jsem si to rozmyslela až teď? Proč mi to uvědomění trvalo rok? Proč jsem mu to dovolila? Proč jsem držela hubu a kvůli mně si tím samým prošlo tolik dívek?

Nebyla jsem výjimka potvrzující pravidlo; byla jsem jen dalším prostoupením jeho vzorce. Nebo snad jeho počátkem? Vždyť předtím, než jsme se seznámili, byl v několikaletém vztahu se ženou stejného věku a postavení jako on. Co když jsem mu tím, že jsem mu na to "kývla", zároveň vnukla do hlavy, že stejně může zneužít i další? Co když jsem mu tím, že jsem se do něj zamilovala, nevědomky dovolila ublížit všem těm dalším slečnám? Tak moc bych je chtěla poznat, tak moc bych jim chtěla říct, že v tom nejsou samy. Ale co když jsem spoluviník toho, co jim provedl? Nejraději bych provedla něco já jemu, i když se mi po nocích stále zdá o tom, že se mi omlouvá a říká mi, že mě miluje. Takhle se chovat nemůže. Mně ať ubližuje, ale ne jim. Jsem schopná pro ně jít až do krve a udělat všechno, aby se tohle nestalo dalším. I kdyby to znamenalo, že mi bude chtít ublížit. Nebo budu muset v hlavě tu situaci před rokem neustále a pořád prožívat.

Vždyť on je ten důvod, proč si připadám celý rok tak méněcenná. On je ten důvod, proč se s každým chlapem cítím jako kus masa, který je dobrý tak akorát pro šuk. Proč nejsem schopná navázat jakýkoliv vztah, protože se bojím, že jediným špatným krokem skončí vyhazovem z bytu a ročnímu vyčítání. Vždyť já jsem si vůbec neuvědomila, že za to všechno může on. Nebyla jsem tady, za celý rok jsem ztratila vlastní přítomnost, sebevědomí, sebeúctu a lásku k sobě sama, a neuvědomila jsem si, že za to může on. Celý rok. A tohle udělal i dalším? Proč, kurva?

[kvetyzlouky]

jsem stále ztracená a rozbitá

nějak nevím, jak se to stihlo pokazit. plíživé myšlenky v mé hlavě o Janovi prvním musely být dlouho, možná od začátku, proč bych jinak prosila kamarádky na Silvestra, ať se postarají, ať nedovolí mi se k němu přiblížit, že to jenom pokazí.

nová osoba se ke mně chová krásně, jemně, poslouchá. po dlouhé době potkávám Jana, jsem trochu zhulená, podívám se od baru na něj a dolehne na mě tíha smutku, proč ty ses nikdy nechoval tak hezky? nemluvíme, jen se občas střetneme pohledem. nová osoba se na hodinu zjevuje, Jan nás přeci musí vidět. nakonec jsme spolu prohodili pár slov. hlavou mi probleskne, že mi napíše. uplynula hodina od jeho odchodu. jsem opilejší. a pak zpráva. podle mě si pořád máme co říct, podle mě si vždycky budeme mít co říct. to, že to tak teď třeba nějakou dobu nebylo, podle mě není nijak určující.

pláču ovlivněná alkoholem, bolí to a zdá se mi to nefér. proč mi píšeš teď? teď, když mě s někým viděl, teď, když se zdá, že jsou dobré věci na obzoru. pláču z důvodu, že sama sobě nevěřím, že se rozhodnu špatně. dávám panák, barmance o tom povídám a zvracím. druhý den emotivně (ještě snad pod vlivem) odpovídám a jako odpověď se mi dostane “eh”. naštvanost a zároveň útěcha, takhle můžu zůstat racionální, kdyby se rozepsal, co když hned za ním poběžím? přesto červík je usídlen. objevuje se mi ve snech. v krizové situaci s novou osobou si tak trochu přeji, aby se to opakovalo, abych měla pádný důvod odejít.

jsem celá pomíchaná, ztracená, zmatená, vystresovaná. chci utéct a tak (teď už vědomě) utíkám. opět se ve mně něco vypnulo, jako třeba u Antonína. necítím nic, jen sekundární smutek za něj/pro něj. nechci mu ubližovat. nechci být zlá. nechci ho vodit za nos. někam to celé zmizelo. moje touha po osobní svobodě je silnější. určitě to má spousty důvodu, od Jana po attachment style. chci být sama.

schovávám se, distancuji na pár dní ve Vídni. chtěla jsem přemýšlet, chtěla jsem před odjezdem stihnout vidět Jana, protože už skoro dva měsíce jsme si pořádně nepopovídali, na dřeň, s hádkami a smíchem. odhodlala jsem se mu napsat, jestli nebude na pivě. asi spíš nebudu, proč se ptáš? - já nevím, protože jsme se dlouho neviděli třeba? neodpověděl. vzbuzuje ve mně velký vztek. a vlastně já netuším, co chci od něj. vzhledem ke vší naší historii asi nic. vím, že nemůžu nic očekávat, ale chtěla bych ho poblíž a promluvit si.

[chaos-merciful]

31. 12. 2024

Poslední dny jsem cítil bezbřehý vztek. Naplňoval mě celého, přetékal přes mé okraje. Vyléval se mi z kůže, kdykoliv se jí někdo, třebas jen metaforicky, na chvíli dotknul. Trhal a krvácel a zaslepoval. Bral si vzduch, který jsem dýchal, bral si spánek, kterého se mi nedostávalo. Bál jsem se, že mě ten vztek zahubí, že zahubí kohokoliv, kdo se ke mně příliš přiblíží.

Ale měl břehy. Snad jen v mlze nebyly vidět.

Je zvláštní, když se ta mlha rozplyne. Zdá se to pak být mnohem víc vytrácejícím se snem než realitou dní. Pocit, s jakým jsem narážel vlastními zuby na okraje své lebky, dokud se alespoň jedno z toho nezlomilo, je spíš podivnou představou o člověku mně příliš vzdáleném, než abych ho mohl vůbec znát. Je to pocit tak cizí, že mi snad ani nikdy patřit nemohl.

A přesto. Jizvy po tom pocitu zůstanou.

Dotýkám se jich. Opečovávám je. Mažu mastí a masíruju.

A kůže kolem nich se mi třepotá tisícem jiných pocitů. Tou láskou, tou něhou, tou péčí. Každým "pomůžu ti", každým "chyběl jsi nám", každým "rád jsem tě viděl". Každým vřelým slovem, každým dotekem. Každým člověkem, co okolo mě zůstal, co vyhledal moji přítomnost v jakémkoliv smyslu toho výrazu. Každou myšlenkou, ve které mě kdy kdo držel. Tak milován, tak milován, tak milován.

Někdy se mi pod tíhou té lásky napnou jizvy tak, až se bojím, že prasknou - že se z nich vyleje krev, která pod nimi mokvá a hnije. Někdy jsou to jen jizvy, zahojené přesně tak, jak jizvy být mají.

Někdy mi přes ně někdo položí ruce, a já zapomenu, že tam vůbec jsou.

Jsem milován s takovou přirozeností, s jakou bych byl sám sebe ochoten nenávidět.

Jsem milován a krása a velikost té skutečnosti se nedá vyjádřit slovem, nedá se vyjádřit metaforou a nedá se jí dotknout. Je to fakt takového rázu, jako je faktem obloha nad hlavou. A jsem za tento fakt tak vděčný, že o tom možná navždy zvládnu jen mlčet.

Nechám ten fakt, ať mě hřeje na kůži. Jizvy mě brní a možná jsou jen přelud - možná jsou to jen otlačené přehyby kůže z příliš těsných okovů.

Milován. Miluju.

Šťastný nový rok.

[terminus-technicus]

Jak se máte?

Zase jednou se mi zdá, že jsem zničehonic učinil obrovský skok během velmi krátké doby - najednou mi do sebe zapadlo strašně moc věcí, strašně moc věcí jsem si uvědomil a všechno začalo dávat úplně nový smysl. Kdybych to měl nějak popsat, dobře by mohla posloužit mozaika různorodých motivů a myšlenek, nových i starých.

Kousek dialogu z mého nejoblíbenějšího seriálu, The Young Pope:

"We aren't going to Guatemala after all."

"The miracle people of the Blessed Juana will be so disappointed."

"Yes, they will. But in time they'll understand."

Anebo něco, o čem mi onehdy vyprávěla jedna má blízká osoba, co mnou zarezonovalo významným způsobem a od té doby se nad tím často zamýšlím:

Často se stávalo, že nepochopila něco, co jí řekl. Když ho požádala o opakované vysvětlení, leckdy to ignoroval a párkrát řekl něco o tom, že asi není připravená. Bývala frustrovaná a připadalo jí, jako kdyby jí to dělal naschvál, snad za trest. Ovšem po čase si uvědomila, co to znamená - on tím říkal "nemá smysl to nyní vysvětlovat, protože v tuto chvíli stejně nejste připravená to pochopit; akorát bychom zbytečně ztráceli čas, který můžeme využít k něčemu jinému".

A další věci:

Stabilita. Spokojenost. Štěstí? Sebeláska? Je snadnější mít [zdravě] rád někoho, kdo pro vás něco dělá, skutečně jen pro vás, než někoho, kdo je vůči vám lhostejný či dokonce nepřátelský. Udělal jsem to pro sebe. Udělal jsem to jen pro sebe. Tohle je mé sobectví, na které jsem hrdý, a druh lásky, kterou mi nikdy nikdo nevezme. Je mi jedno, jestli mě nemáte rádi; já na něco takového nejsem odkázaný.

A také:

[...] má pro to termín - dekonstruktivismus. Znamená to, že se máš zamyslet nad znalostmi, které máš - odkud přišly, proč v to věříš. A následně rekostruovat svůj pohled.

A znovu se objevuje téma, které jsem hluboce prožíval v létě 2021:

"STOP MAKING THIS HURT"

[blackladisdestrcz]

Undertale [AMV] - SKILLET - HERO (cover by Youth Never Dies and Ankor Of...

Ukázka  Začátky týmu Grahama – cesta k ÚpKUI                                 Musíme najít jednoho androida. Riose. Je od stejné firmy jako tady Venezia.” “Takže se nabourat do jejich serverů? Tohle už je docela dost o hubu. Možná dokonce i za hranou zákona.” “Ten Rios se zdá jako nebezpečný a radikální android. Už zabil jednoho člověka. Nechci, aby v tom ještě pokračoval. To by bylo příliš nebezpečné.” “Rozumím, hned se do toho pustím.” Pak se obrátil na Venezii. “Máte alespoň nějakou představu, kam by mohl mířit? Určitě jste si vy androidi nechávali v tajnosti nějaké takové kontakty kdyby se něco semlelo. Abyste se toho mohli zbavit v případě nutnosti.”                                  “Ano, mezi námi pendovala taková jména. Ta jména, která dokázala pro androida zařídit cokoliv.” “Včetně zbavit se toho sledovacího zařízení, co?” “Jo, to taky.” “Hope, jak jsi na tom?” “Jsem uvnitř, jsem uvnitř.” “Fajn, potřebuji sledování jednoho z jejich androidů. Jménem Rios.” “Jo, právě se po něm dívám....” Za chvíli byla Hope velmi nervózní. “Tohle není fajn.” “Co se děje?” “Ať už cokoliv, tak jsem asi podcenila ten jejich bezpečnostní systém.” “Hlavně klid, Hope, to zvládneš.” Netrvalo dlouho a ty bezpečnostní systémy se spustily.                                Bohužel pro Hope tohle byla konečná. Už se nedokázala vyhýbat tomu bezpečnostnímu systému. Věděli, že tam je. Netrvalo dlouho a Hope byla odříznuta.  “Šéfe, tohle se vám asi nebude líbit. Právě mě vykopli z těch serverů. Ten jejich bezpečnostní systém, to je něco. Bohužel jsem nestačila zjistit kde je ten náš potížista. Je mi líto.”                                  “Zatraceně, doufal jsem, že se nám ho tímhle podaří vypátrat. No, budeme to muset udělat složitěji.” Pak se obrátil na Venezii. “Budu potřebovat všechny ty jména která u vás kolovala. Můžeš to nějak poslat Hope? To je naše hackerka.” “Klidně. Podej mi ten mobil, já se napojím na ty kontakty a pošlu jí všechna ta jména. Včetně všech informací, které o těch kontaktech mám.” “Jo, to bude vynikající. Musíme se ke každému z těch kontaktů dřív než Rios. Jakmile se zbaví toho sledovacího zařízení, tak počítám že už ho nikdy nedokážeme lokalizovat ani ho najít.” “Jo taky si myslím.” Graham jí podal mobil.                                   Venezia se na něj napojila. Okamžitě poslala své informace Hope. “Asi se na to mám podívat a zjistit z toho, kde jsou ty lidé a poslat tam naše týmy, co?” “Jo přesně. Budu čekat na tvoje info.” Venezia ale tušila, že tohle nebude tak přímočaré a bude to docela dost složité. Že Rios se bude velmi srdnatě bránit. “Měl byste počítat s tím, že Rios je jedním z těch androidů, co má docela temperament.  A že určitě použije násilí až ho dostanete do kouta.”                                “Myslíte, že jsme nějací skauti? S tímhle jsme počítali. Že se androidi a roboti můžou dostat k jakýmkoliv prostředkům. Včetně skutečných zbraní. A moji členové týmu je neváhají použít. Nebudou se ho snažit dostat holými rukama.” Hope se za chvíli znovu ozvala. “Jo, asi jsou to správné informace.   .                             Posílám vám auto a dávám rozkaz všem ostatní aby jeli na ta místa.” “Rozumím Hope.” Nezbývalo než čekat na to auto. Snad dorazí co nejdřív.Rios si už mohl nechávat ze sebe vyndávat tu sledovací věcičku.  Potom ho už asi neobjeví. „Doufám, že jedna z těch vašich lokací bude ta pravá.“                              Blíže nespecifikovaná lokace                              „Takže jestli dobře rozumím, tak vy jste ten android, co chladnokrevně zavraždil svého vlastního majitele.“ „Jo, zasloužil si to. Kdyby jste viděl, jak se zachoval k mému vlastnímu druhu, k dalšímu robotovi, tak byste se tak nedivil.“ .                              „Vážně se nebojíte, že bych někomu mohl dát echo? Jste docela dost hledaný. Kolik bych za vás asi dostal, si tak říkám.” Ten člověk si začal koledovat o to, aby mu Rios provedl taky nějakou nepříjemnost. Něco nepěkného a ošklivého. Aby už zavřel tu svoji hubu. “No, jestli mě ještě více budete provokovat....”                                  Ten člověk ale zůstával v klidu. “Nebojte, za ty peníze, co jste mi dal, tak jediné, co mě teď zajímá je z vás dostat to sledovací zařízení. Doufám, že lidé z té vaší firmy už nejsou tady za rohem.” Netrvalo dlouho a ten technik to Riosovi vyndal. “A je to. Teď jste android, který je na tom podobně jako člověk bez jakéhokoliv přístroje s GPS. Jste v podstatě duch.” Rios byl potěšen. Ale co hodlal udělat, to se tomu člověku rozhodně nebude líbit. Jak se postavil ze židle, tak se natáhl a potom vzal svůj Sig Sauer ze stolu co byl hned u židle.                                 “Nemůžu riskovat. Jsem takhle bez jakýkoliv řetězů jenom ani ne 2 hodiny a nechci být znovu resetovaný. Nebo i něco horšího.” S těmi slovy si vzal pistoli do ruky a namířil jí na toho člověka. “Nic osobního.” “Tak ty takhle hajzle.” S těmi slovy ten člověk si rychle sáhl za svůj pás a taky vytáhl pistoli, svoji Berettu 93R. Sice stačil vystřelit na Riose, ale Rios byl rychlejší. A taky smrtelnější. Střely ze Sig Sauer si to namířili do několika důležitých orgánů toho člověka. Za pár vteřin bylo po všem.                                     Rios to sice také odnesl, několik střel z 93R zůstalo v jeho těle, ale ten druhý, ten normální smrtelník tam ted ležel na podlaze. Úplně paralyzovaný bez možností protireakce. Rios k němu došel. “Bylo tohle nutné? Mohl jste to mít hned za sebou a ne tady trpět na podlaze. Ale je to jedno....prodlužil jste si život jenom o pár minut.” S těmi slovy Rios neváhal a všechen zbývající zásobník vyprázdnil do těla toho nebohého človíčka. “Jedno zabití, druhé zabití....začíná mi to docela splývat. Může to být pro lidi podobné? Čímvíc si ušpiním ruce, tím je to jednodušší? Nebo si na to nikdy nezvyknu? Ale vy ležíte na zemi, naprosto tuhý, já jsem pořád naživu, stojím na nohou.” Rios viděl, jak z něho teče umělá krev. “A zatraceně, tohle není fajn.”

[bliju]

Tuesday, 2.1. 2024

2023

LEDEN

Klasicky pomalejší rozjezd roku. Venku je tak do půlky měsíce docela teplo, pak přijde zima. Chodíme do Nony, máme rande na Jižňáku a jdeme do Nodu na divadlo o Lunetic, který je hrozně skvělý. Kupujeme na únor letenky do Mexika. Dořešíme dědictví po dědovi (a dostaneme hovno :D). Poslední týden ledna se táhne jak měsíc. Je hnusně, zima, šedo a nic se neděje. Jsou prezidentský volby. Vyhraje Pavel a všichni slavíme!! Jedu na víkend do Barcelony, kde jsem nadšená nádherou města a taky zas konečně vidim sluníčko!

ÚNOR

Je hnusně, ale hned 6.2. odjíždíme s holkama do Mexika a vracíme se až 20.2., takže únor boží. Mexiko zas taky boží. Po návratu teda musim nečekaně hned do práce, protože Kamila zas simuluje. Ale tentokrát jetleg docela zvládám. Party v Rybárně, kde se poprvý tenhle rok hodně opiju a druhý den umírám :D Je asi první hezkej týden roku, ale vlastně to ani nijak nevyužijeme, protože práce a nemoci a tak.

BŘEZEN

Rekonsturuuju WC, což je zas 10000x složitější, než se původně zdá. Slunce si zas vzalo volno a je hnusně. Mám hroznou náladu předělávat doma věci, tak aspoň vytřídím šatník, skříně a krámy. Taky je konečně teplo. Nic moc se neděje, někdy je hezky a většinou ne. Jedu do Švédska, což je boží. Počasí severský, velký nákupy a velký odolávání, abych nenakupovala ještě víc. Konečně mám hotový WC - trvalo do 2 týdny a stálo hodně. Nikdy víc. Poměrně dost se vídám s Chlapcem.

DUBEN

Pokračuju v čistce bytu - tentokrát skříně, kde má ještě svoje věci děda a mám z toho hroznou radost, protože se to tu dost odlehčí. Na Velikonoce jedeme do Bukurešti, což je super. Jedeme na noc do Hotelu Ještěd, což je moje dávný přání a je to skvěly! Jen teda druhej den neni vidět na krok a prší celej den, takže místo výletu je jen krátká procházka. Služba, která mi dovážela jídlo přestala zavážet Karlín, takže musim začít trochu vařit :( Až v druhý půlce měsíce je letos první den, kterej se dá celej strávit opalovánim na zahradě! Střídá se hezký a hnusný počasí, ale konečně (snad) začíná trochu jaro. Na čarodějnice máme oslavu, která začne poměrně nevinně a nakonec je z toho zatím party roku :D A taky všechny rozdrtim v šipkách.

KVĚTEN

Přelom měsíců trávim v práci, protože Kamila simuluje. O státní svátky je konečně krásně. Jeden jsem na zahradě a na druhý jedeme na Šumavu, což je skvělý. Přes den výlety a večer vínečko na balkoně. 2 týdny, kdy je aprílový počasí a i akce. Některý se protáhnou do rána, některý jsou jen příjemný povídání u skleničky. Mám jedno z nej rande s Chlapcem. Závody v Troji proběhnou docela nevinně (ale aspoň zjistim, že si mě pamatuje táta Vítka Přindiše!). Jedeme na pracovní akci a vyrážíme v 6:00, takže totálně chcípám a nic mě tam nebaví. A celkově je to jak školní výlet se stejně debilníma vtipama. Poslední týden konečně přijde léto!

ČERVEN

Létu je tu trvale! Taky závody v Tróji, ze kterejch jedu na kole, vysekám se ve Stromovce a málem ztratim mobil :D Pak skvělej Lisabon, kde je konečně i v červnu hezky. Santos je teda dost přehnanej (co se lidí týče), ale nějak celý ten výlet zvládnu bez kocoviny, takže máme i dost program :D Máme rodinnou oslavu, užíváme pěkný počasí a jdeme na Metronome Festival. 3 dny jsou teda trochu náročný, ale je to skvělý!! Moc se mi líbila, jaká tam vládla pohoda a atmosféra (a byly tam normální záchody :D). Kamila dává výpověď. Jedeme s holkama do Varů, kde jsem po delší době přes noc. Spíme ve škole a je to sranda. KVIFF zahájíme koncertem a party do 3 a další den prolozíme kolonádu, dáme drinčíky a dost si to užijem. S Chlapcem máme rande prakticky každý týden. Někdy i víckrát.

ČERVENEC

Ve Varech si podvrknu kotník, takže se spíš flákám s povaluju doma. Prázdniny začínaj tradičně tím, že všichni na poslední chvíli změněj plány. Ale nakonec jedeme přes svátky k Elišce do Jabkenic, což je nakonec poklidný, ale hezký večer a malý výlet na libový zmrzky. Počasí fakt přeje, takže bazén, zahrada a opalování - taky zjišťuju, že už asi víc nezhnědnu a to rozhodně nejsem na maximu :( V půlce měsíce jedeme na tradiční “pochod”. Tentokrát na sever a to přímo k Ondrovi do Boru. Draga ještě dopisuje diplomku a taky je nejteplejší den roku (39°C na Plzeňsku), takže to bereme dost pohodově s výlety jen do 20 km. Ale o co kratší o to hezčí krajinou a za krásnýma cílema. Konečně tak vidím Lasvit, Panskou skálu, Hrad Sloup, Modlivý důl a po letech ŘOPíky. Konec měsíce trávim poklidně v Troje a zapíjenim Lukášova dítěte (z čehož mám kocovinu ještě v 9 večer). Rande s Chlapcem pokračují.

SRPEN

Z léta je najednou podzim. Má nastoupit nová kolegyně, ale vůbec se neukáže :D V Ejpovicích 2 dny leje a je 18°C, ale jsou to jedny z nej za poslední roky. Celý dny fakt jen pijeme a jsme společně vykydlý v kempu. Ani nejdeme do Plzně, ale hrozně si to užijem. Kupuju nový matrace. Kamila přestala chodit do práce, takže zaučuju novou kolegyni a jsem prakticky celej srpen v práci. Venku jsou zas tropy, který si teda přes týden moc neužívám. Misho na poslední chvíli zruší plány a nejdem na Pride :( Jedu na slowpitch a je to skvělý. Sice (naštěstí) moc nehraju, ale i tak mě všichni chválej a jsou hrozně skvělý. Konec měsíce je docela hnusně, takže hodně času doma.

ŽÁŘÍ

Začínáme Circus Brothers na Letný, kde mám dojem, že vidim Chlapce :D Jedeme na burčákový podchod na Moravu - cesta je hell a jedeme asi 5 hodin. Večer se opijem a na pochodu je mi blbě :D Ale i tak si to užiju a je to hrozně super, zas je úplný léto, takže jak někde v Toskánsku :D Navštívíme pár mých vysněných archo-věcí a Znojmo, který nás moc mile překvapí. S Mishem letíme do Porta a Lisabonu, až na to, že Misho nestihne let :D Ale naštěstí dovalí ještě večer. Porto je úplně úžasný! Lisabon tradiční, jen na nás skoro všichni serou, takže trochu smutný. Konečně se odhodlám k výběru lina. Venku je pořád léto, takže opalovačky a party s opékám špekáčků. 

ŘIJEN

Pokračuje božím počasím, tak jdeme s Bárou na procházku, večer sedíme na Náplavce a další den jdeme na venkovní koncert Circus Brothers a burčák. TOP. Pak už se počasí zkazí a je depresivní podzim. Aspoň přesadim kytky a umeju si boty :D Celkově se hodně vídám s Chlapcem, ale často jen na chvíli a když to vypadá, že by moh mít víc času, tak má vždycky nějakou výmluvu proč se moc nezdržet. Je to hrozně super, ale klasicky čím víc mám, tím víc chci. Jedu na Maltu, která zažene mojí existenciální krizi a nasaju sluníčko a moře. Jedeme na Bloudila, kterej celej proprší, ale i tak to nevzdáme a užijeme si to.

LISTOPAD

Tradičně začíná narozkama, který skvěle oslavím s Bárou a Mishem. Nechávám si dělat nový tetování a pak ještě máme fajnovou rodinnou oslavu. Dovyklízim další skříně, aby při plánovaný výměně koberců mohly jít pryč. S Chlapcem máme zas po dlouhý době dlouhý rande. Skoro všechno svoje oblečení mám teď v jedný místnosti, takže si plnim sen a mám šatnu :D Již tradičně oslavíme na Národce 17. listopad, po kterym následuje slunečný víkend, takže odpo s Figem ve Stromovce. Koncem listopadu přijde zima a nasněží a taky konečně proběhne výměna lina. Je to krásný a jsem nadšená. Míň krásný je to, že po odstěhování nábytku zjistíme, že za nim vlhne zeď. 

PROSINEC

Klasicky jedem na adventní trhy a tentokrát je to Gdaňsk. Trhy jsou ohromný, je nasněženo a město je krásný, takže super. Prosinec je celkově nabitej, ale po návratu mám konečně dodělaný lino, takže udělám i vánoční výzdobu. První týden ještě stihnu oslavit doma Mikuláše, pracovní večírek, Staromák a vánoční večírek u Dragy s vosíma hnízdama a svařákem silným :D Jdeme na hokejový nároďák do vyprodaný O2 a má to fakt atmosféru. Pak jedem do Olomouce na trhy, což byl narozeninový dárek od Báry a Misha a já jsem nadšená! Trhy nádherný, lidí normálně, drinky silný a v hojnym počtu :D Jen Misho dostane Maniera, ale naštěstí večer, takže ho zaspí. Týden před Vánocema je v práci nekonečnej, je hnusně a už se těšim na volno. S holkama kupujeme letenky do Malajsie. Přes Vánoce se válim doma, koukám na pohádky, dám nějaký poklidný party a odpočívám. Silvestr u Misha celkem ve stylu.

2023 byl boží. Snad mě nenapdá nic, co by bylo špatně. Jelikož je 23 moje milovaný číslo, tak jsem měla trochu strach, aby mě nezklamalo, ale to ani v nejmenším. Doufám teda, že změna čísla na konci nebude znamenat vůbec nic a dál to bude boží jízda!!!

[odfranty]

Kanada 06/2023, Den 8, 13.6.2023 Canmore

aneb Jeden kaňon nestačí

Už tu máme svůj režim. Po ranní práci a pozdní snídani jsme dle doporučení aktualizovali výletní plán a vyrazili opět na sever. Včerejší odbočku jsme přejeli a dojeli až na parkoviště u Johnston Canyon. Dorazili jsme tam před dvanáctou.

Jedná se o oblíbenou turistickou atrakci - procházku kaňonem kolem Johnstonova potoka (Johnston creek), jednoho z přítoků řeky Bow, kolem které se tu zatím všude pohybujeme.

Všude tedy bylo plno lidí, se kterými jsme absolvovali 5 kilometrů dlouhou procházku tam a zpět. Cestou jsme se kochali modrou řekou, která snad ještě ten den ráno byla ledovcem na vedlejší hoře. Že to je potok mi zkrátka nějak nejde přes prsty.

Procházeli jsme se po vysutých ochozech vybudovaných po okolní skále a obdivovali jednotlivé zatáčky a přepady na řece. Hlavní atrakcí jsou malé a velké vodopády. Přestože na kanadské poměry určitě nevelké, pro nás byli nic menšího než obdivuhodné.

Po návratu na parkoviště jsme se zdrželi na svačinu, vyměnili jsme vodu z kohoutku za místní (snad přívod z potoka?) a vyrazili navštívit ještě jeden kaňon - asi o 25 minut jízdy dál.

Zvažovali jsme, jestli se už nevrátit zpátky (hlavně z časové obavy, protože jsme museli dnes na večer vrátit auto). Jsme ale rádi, že jsme to neudělali!

Jestli jsme v prvním kaňonu potkali lidí asi 500, tady jsme jich potkali asi pět. Výhledy byly neuvěřitelné na všechny strany. A to, co jsme viděli, bych popsal jako "přesně ta nedotčená kanadská příroda, kterou jsme čekali".

Na všechny strany hory. Jedna nad druhou - jedna zelená, druhá šedá a suchá, třetí se sněhem a ledovcem. A tak dál dokola. Nekončící zelené lesy protnuté blankytně modrou řekou. Na řece ohlušující bílé jezy, které se nakonec přemění ve vodopád přepadající do rokle, kterou za poslední desítky tisíc let vyhloubil.

Kdyby to vám někdo namaloval, tak mu řeknete, že si tu přírodu moc idealizuje. A když to vidíte naživo, nedokžete to najednou všechno ani vnímat. Není to zážitek ani tím, kolik růzých věcí je vidět. Ale čirým množstvím, velikostí, silou a čistotou. Tady to chce prosedět ještě několik hodin, abychom to vůbec mohli docenit.

Cestou domů už jsme všichni hodně unavení. Zastavím se tedy protáhnout na vyhlídce u cesty (takových jsou tu desítky). Auto nás trochu vystraší zvláštním zvukem v palubce, ale bez problémů dojedeme až do obchodu ve městě a vše se zdá být bez následků. Nakoupíme zásoby na klidný večer.

Ten nám trochu naruší fakt, že Nču něco trápí. Po tom, co zburcujeme půlku Canmore se ukazuje, že jsou to snad jen odřeniny z nového nosítka. Uf! Usínáme při začínajícím dešti vyčerpaní, uklidnění a plní dojmů. Velkých dojmů!

[porcelainester]

30 days writing challenge 4/ 30

DAY 4: places you want to visit (místa, která chcete navštívit)

Sedíc na zapomenutém místě, kdesi na zápraží, kde se konec odpoledne v plné síle odráží o kamennou zídku, přemýšlím proč vlastně chceme některá místa navštívit. A proč nám někdy stačí vyrazit na lavičku do městského parku a jindy kupujeme letenky přes půl planety. Je snad tak důležité změnit úhel pohledu? Nebo nám stačí na několik dnů jiný vzduch do plic? Jak se zrodí plod, který s chutí nakousneme a pak nemluvíme o ničem jiném, než o touze a poznání. O poznání nových míst, kultur, dění, zvyků. Někdy jako bychom se neustále stažili být dokonalí, jen proto, abychom jednou za čas měli prostředky na to změnit místo, být na čas někým jiným. Neznámí v neznámém. Nebo pouze ukájíme svoji zvědavost?

Vzpomínám jak jsem si věšela vystříhané obrázky s motivem Paříže na stěny svého pokoje. Kdykoliv jsem zahlédla v některém z módních časopisů (jenž jsem v pubertě s vášní pravidelně odebírala) motiv Eiffelovy věže, Louveru a nebo jakékoliv pařížské galerie, lapala jsem po nůžkách a měla den zkrátka o kus lepší. Čím si můj obdiv právě ona mademoiselle Pari získala, jsem v té době absolutně netušila, stačil mi fakt, že existuje na Světě místo, které se mi zdá zkrátka dokonalé.

Ovšem, že francouzská metropole není bez chyb, tento fakt, jsem ale zjistila, až po návštěvě. Vzpomínám na ni s lákou, ale už ne slepou. V mém případě bych tedy řekla, že šlo o jakousi naději. V době, kdy jsem téměř každé ráno při líčení zabrousila pohledem do pravého dolního rohu zrcadla a upla veškerý svůj niterný svět na výjev, pro mě dokonalé ženy v dlouhém trenchcoatu, jak pózuje u drobného kulatého stolku s kávou, jsem neměla příliš šťasné bytí. Toužila jsem být jednou jako ona, alespoň na drobný okamžik, který bych si pak schovala kamsi do truhlice ve svém vnitřním paláci.

Zrcadlo pomalu zapadávalo prachem a obrázek vyšicovalo slunce ze střešního okna. V pokoji jsem bývala již málo, ostatní členové rodiny si z něj s radostí udělali odkladiště. Není divu, ona to vlastně byla spíš taková větší šatna. Až za několik měsíců po tom co usměvavá francouzska z obrázku skončila ve spalovně, mi kdosi zašeptal do ucha: “Mám pro Tebe překvapení!”

A opravdu, jakmile jsme se blížili k vysněnému místu, cítila jsem záplavu volnosti a byla oslněna naprosto vším. Od prvních croissantů - snězených ještě před Paříží na benzínce, po samolepky na pomočeném sloupu lampy veřejného osvětlení.Už samotný začátek celé výpravy se nesl v radostném duchu. Madam průvodkyně nás schraňovala jako slepice kuřata a nechyběli ani aktivní členové výpravy, jenž zaplnili místnost autobusu opileckými hláškami a vůní řízků. Pro mě to byl naprosto a čistě romantický výlet, neviděla jsem nic jiného než útulné kavárny, galerie, muzea, květinové parky a ráj mě na několik dní zaslíbený.

Hned co ráno zájezdový autobus zastavil jsme se vydali na první kávu. Následovalo bloumání po Orangerii a slunečná koupel v blízkém parku. Hodiny utíkali a já byla plná vůní, chutí, nadšení. Se západem slunce jsme popíjeli víno v jednom miniaturním podniku v oblasti Montmartre. A přes všechnu tu nádheru, jediným místem, které jsem si na závěr celého představení přála navštívit, zůstávala naše po mátě vonící kuchyně.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 8 - 20 km

Tak to byla první noc na trase která propršela. Byl jsem docela rád, že jsem byl pod přístřeškem a sucho jsem nemusel řešit. Spánek byl ale velmi mělký. Myslel jsem, že mě bubnování deště jako vždy uspí, ale tady mě spíše budilo. Vstávám v půl 8 a dělám kafe. Přefiltruju vodu ze studánky a postupně začnu balit na cestu. Jsem rád, že jsem na Vršatec, šel už včera, protože dneska by se mi tam jednak v tom počasí nechtělo a druhak bych snad ani nic neviděl.  Vyrážím v 9 a napojuji se na louce, kousek od toho, kde jsem včera zacházel do lesa. Naskytne se mi tu pohled na “hořící Karpaty.” Dělám si srandu, ale stoupající mlha a pára z lesů, prakticky dělají takový dojem. 

Dostávám se na louku, kde stojí majestátní solitérní dub a pomalu sestupuji dolů. Poznávám tu další bylinu, Pryšec chvojka, kterému z jednoho stonku vykvétá třeba 20 žlutých kvítků. Nějak se mi zdá, že je to tu malinko hůře značené a občas fakt hledám, jestli jdu dobře. Malinko teď scházím z cesty, ale dost možná je to tím, že se kochám krásnou přírodou kolem. Napojuji se na stezku a kráčím mezi mladými buky, které mají úplně toxicky zelenou barvu. Za nimi, je to slibované první klesání.

Abych to uvedl na pravou míru, dneska mě čeká nějaké divoké převýšení a za dva dny to bude možná ještě divočejší. Jdu ze 650 na 270 a zpátky na 783 m.n.m. Je vám asi jasné, jak ten sestup musí vypadat po deštivé noci. Takže dolů jedu po bahně s těmi hůlkami jak Kjetil André Aamodt a možná bych měl i podobný čas. Nakonec jsem ale dole bez úhony, tak dobrý. Přicházím do vesničky Kopanice a Sidonie a nevím jak to popsat, ale je to tu moc hezké. Takové jako zapomenuté místo, které si tu žije pro sebe. Malé útulné domečky, staré i novější. Chaty, sady, grunty, stodoly, nacházející se pod svahem nebo přímo v něm, ale vše hrozně malebné. Celou cestu se jde kolem říčky jménem Vlárka. Sidonie se táhne nějaké 3-4 km a pak přicházím do Vlárského průsmyku, což je onen nejnižší bod na trati a zároveň hraniční přechod. Tady si dávám pauzu, nějaký snack a psychicky se připravuji na ten výšlap. Čekám, že jak jsem jel dolů, tak podobnou cestou pošlapu nahoru. Opak je ale pravdou a mé srdéčko zaplesá. Jde se po zpevněné lesní cestě a ta vede takovými “jakoby serpentinami,” nebo klikatou cestou. Takže stoupání je pozvolné a táhlé, žádná stěna. Za to jsem velmi vděčný. Pak se stáčí do lesa a jde se nádhernými bučinami kolem Chladného vrchu, až k Javorníku.

Tady se zapíšu do deníku a pokračuji na Čerešienky. Odtud, už je to jen kousek k místu setkání Slováků a Čechů jménem Peňažná. Tady je přístřešek a chci tu nocovat. Jsem tu docela brzo, takže tu nějakou tu hodinku pobudu, než padne tma. Pod přístřešek se ale nevejdu a fouká tu jak blázen a to není úplně dobré, když člověk dojde zpocený. Převléknu se a okouknu místo, zjistím odkud fouká a rozhodnu se postavit tarp jako závětří, kde pobudu a pak přespím. Píšu zápisky a pak si udělám jídlo. Je tady dneska fakt nepříjemná zima. Zítra už by snad mělo svítit slunce, tak se nemůžu dočkat. Chvíli si ještě čtu knížku a pak uléhám. Když zhasnu, všimnu si, že mi do stanu svítí světlo. Říkám, že by se zapnulo to osvětlení co tu je? Tomu moc nevěřím. Vykouknu ven a vidím jak šajnuje měsíc, no to bude noc. Ale nakonec v pohodě, byl jsem jen polezlý slimákama, nic příjemného, ale tak dá se.

[violetwonder]

přijdu si napojená na všechen smutek Vesmíru

jako kdyby mě bolelo už všechno

mezi svejma čtyřma stěnama

pláču a snad hrdlo se mi roztrhá tou bolestí

slzy studěj

celá se zebu

je dopoledne a pláč za světla se zdá jako jinej level utrpení

kdy ta voda dojde?

kdy vytopím sousedy?

kdy už v mých očích nezbyde barva?

kdy ?

možná už potřebuju pomoc

možná se z toho nedostanu

jenže chci aby mě to zničilo

možná chci sedět na svým pohřbu a dívat se jak nikdo nepřišel

jak pro mě nikdo nebrečí

protože jsem vybrečela všechny slzy světa já

.

jak můžeš obdivovat krásu kdy jsi uvnitř prázdná?

jak se můžeš chovat jako ty, když už to ty vlastně nejsi?

chybí mi věci který pominuly

chybí mi moje starý já, který se z toho umělo vyhrabat

nikdy to netrvalo takhle dlouho

vždycky bylo za co se prát

něco, někdo, někde mě z toho pomohl

všechno je dva metry daleko

já jsem od sebe pár set kilometrů

odešla jsem a už se nevrátila

.

za zavřenými dveřmi, zamčenými a zatlučenými hřebíky

tepe něco, co tam hluboko uvnitř má upadnout v zapomnění

kdysi bych se proto vzdala života

teď bych se toho vzdala jen za cenu toho že tohle pomine

tohle bezvětří, prázdno, osamění, ticho

.